Recenze knihy „Konec prokrastinace“

IMG_0112Pracovní povinnosti a končící projekty nakonec poněkud prodloužily napsání této recenze, kterou jsem sliboval už před měsícem. Dopsal jsem ji až dnes.
Knihu Petra LudwigaKonec prokrastinace“ jsem dostal jako dárek od nakladatelství Jan Melvil Publishing (děkuji jim i za poskytnutí elektronické verze knihy) na slavnostním křtu knihy v pražském HUBu. Mám ji tedy i s osobním věnováním autora, kterého tímto zdravím a děkuji mu za inspirativní čtení. Tím pro mě kniha opravdu byla, přestože, jak ukáží následující řádky, v mnoha věcech s ní nesouhlasím. Budu se nadále věnovat těm myšlenám, které mě zaujaly, ať už s nimi souhlasím, nebo ne.
V úvodu knihy autor zmiňuje svůj osobní prožitek, který ho vedl k přemýšlení o životě a prokrastinaci a stal se pro něho motivací s prokrastinací bojovat. Tato pasáž je podle mě prvním problematickým místem pro čtenáře. Ten si totiž logicky položí otázku, zda bude jeho motivace dostatečná i bez takového prožitku, jaký měl autor? A pokud ne, jak je možné motivaci zvýšit?

Autor se dále věnuje tzv. rozhodovací paralýze, a její nebezpečnosti pro osobní i pracovní život člověka. Podle mého názoru je rozhodovací paralýzu nutné řešit už na úrovni získávání informací a pokud možno nepřipustit, aby k ní v našem životě vůbec došlo. Tady víc než kde jinde platí slova mého oblíbeného kouče„Kdo neví, co chce, musí brát, co je“!
Kapitola Motivace popisuje problém hédonické adaptace a věnuje se nástrojům, jak motivaci zvýšit. Souhlasím s autorem, že motivace cíli příliš nefunguje, hédonická adaptace ji spolehlivě „zabíjí“. Souhlasím i s myšlenkou věnovat velkou porci času rozvíjení svých silných stránek. Naopak si myslím, že rozhodně není špatná vnější motivace a dokonce ani stres, který u mnoha lidí způsobuje, pro mě osobně stres funguje jako „kamarád“ a „hnací síla“. Koneckonců i v přírodě je stres iniciátorem přežití a změn, které k přežití vedou, ta proč bychom se ho měli bát? Kladu si otázku, zda vůbec platí autorem popisovaný princip, že spokojenost přináší výsledky? Moje zkušenost ukazuje, že rovnítko mezi „dělám něco rád“, tzn. jsem v tom svobodný a spokojený, a „jsem v tom úspěšný“ ve většině případů není.
Autor doporučuje jako nástroj pro zvyšování motivace stanovení tzv. osobní vize. Mě osobně přijde tento nástroj příliš abstraktní, daleko radši mám pojmy jako zodpovědnost (k partnerovi, dětem, rodině), disciplína (stanovené termíny je třeba dodržet) a hledání smyslu ve všem, co dělám. Několikrát se mi v životě stalo, že jsem začal něco dělat proto, že to bylo potřeba a ono se to nakonec stalo na nějaký čas „mojí vizí“. Též doporučení k sepsání seznamu osobních úspěchů mi přijde přinejmenším zbytečné, v dnešní době, kdy se pracovní podmínky mění každou minutou, nemá žádný význam zabývat se minulostí.
IMG_0113
Další kapitola Akceschopnost řeší problém, ja si poručit a poslechnout se. S touto kapitolou mám osobně největší „spor“ neboť naprosto opomíjí pojem disciplína. Ta je základní potřebou, bez které ani autorem navrhované nástroje jako buzer lístek, boj se zlozvyky averzí nebo snižování laťky, nebudou dobře fungovat. V případě buzer lístku ho člověk bez vnitřní disciplíny vydrží vyplňovat sotva týden a pak se pro něj stane jen zbytečným kusem papíru. Boj se zlozvyky averzí (např. do několika vnořených složek skrytá ikona FB) povede naopak k dalšímu mrhání časem, který člověk stráví otevíráním těchto složek. A snižování laťky bude v konečném důsledku fungovat jako výmluva, proč v dané oblasti nedosahovat 100% výkonu.
Podle mé zkušenosti je akceschopnost důsledkem konkrétního rozhodnutí a nástroje, jako např. todo-today ji mohou pouze podpořit. Todo-today je bezesporu dobrý nástroj, jsem-li disciplinovaný se mu podřizovat, umím si stanovovat priority (což podle mých zkušeností spousta lidí nedokáže) a především umím úkoly konkretizovat, tedy napsat si do seznamu např. zavolej!, odevzdej!, napiš! atd. Pak todo-today s principy, jako ukonči jeden úkol a až pak pokračuj na druhý, dobře funguje. Bez rozhodnutí a disciplíny to bude pořád jen „další“ papír v otravnému vyplňování.
V kapitole autor dále navrhuje vystupovat z komfortní zóny prostřednictvím nástroje hrdinství. Tato pasáž vyvolala na mých rtech nejdřív úsměv a pak zděšení. Osobně považuji za hrdiny lidi, kteří udělali nebo dělají něco skutečně vyjímečného a překonávají při tom vyjímečné překážky, příkladem je pro mě Jiří „Regi“ Schams nebo Jana Hrdá. Označit za hrdinu člověka s barevnou tečkou na čele mi přijde troufalé a degradující slovo hrdinství. Osobně bych na vystoupení z komfortní zóny doporučoval třeba výlet se smečkou vlastních a cizích dětí do přírody a nalezení několika GPS pokladů.
IMG_0114
Kapitola Výstupy obsahuje spoustu dobrých příkladů a nástrojů pro práci na osobním rozvoji. Mě osobně je jednoznačně funguje myšlenka orientace na budoucnost. Některé popisované metody mi sice přišli opět poněkud abstraktní a neměřitelné, ale někomu bezesporu mohou pomoci.
Co říci závěrem? Kniha Petra LudwigaKonec prokrastinace“ je bezpochyby inspirativní čtení pro každého, kdo se chce o „chorobném odkládání“ dozvědět víc, pro každého, kdo se zajímá o osobní rozvoj a řízení času. Je plná dobrých nástrojů a technik, ale neřeší základní problém většiny lidí v postmoderní době. Tím je chybějící disciplína, sebeovládání a zodpovědnost k sobě, druhým i něčemu vyššímu.
Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s